#POZ6N
David si nás dnes přivezl domů. Jsem úplně rozbitá, ale šťastná, že jsme doma. Cesta z Podolí k nám domů trvá přesně 23 minut. Za tu dobu se mi vystřídala celá škála emocí.
1. Štěstí, že jsme. Že je Olivie zdravá, že jedeme domů a “že se máme” - brečela jsem.
2. Lítost, když jsme vyjížděli branou z Podolí, že už je to naposledy, že O. je moje poslední dítě a že už to nikdy nezažiju - brečela jsem.
3. Smutek, když jsme míjeli stánek s grilovanými kuřaty, kde jsem před 5 dny kupovala kuře domů ještě těhotná - překvapivě mě to zase rozbrečelo.
4. Zoufalství - které následovalo asi 500m za stánkem s kuřaty hned po uvědomění, jak je čas pomíjivý, mrknu na O. a bude jí 18 let - úplně mě to rozhodilo a . . . rozbrečela jsem se.
5. Zlost - když David znovu najel na silnici na kanál i když jsem ho jasně poprosila, že jsem po císaři a má se těm “debilním poklopům vyhýbat” ! - brečela jsem.
6. Překvapení - pokaždé když jsem se podívala do autosedačky a tam viděla tu pidi Olívii - brečela jsem.
7. Odpor - k Davidovi, když asi po páté najel na kanál - brečela jsem.
- Vztek - na Davida když mi podával Olívii před domem a upozornil mě, ať ji tou dekou přikrývám opatrně, abych ji neudusila ????????. Podle mého výrazu pochopil, že jsem mu právě v moji představě za jeho poznámku urvala hlavu - překvapivě jsem přestala brečet.
- Strach - když jsme dorazili domů a já si sedla na sedačku. Přepadl mě strach, jak to všechno zvládneme ???? - překvapivě jsem se rozbrečela.
Cestou domů sem tam David kouknul do zpětného zrcátka a pomalu mu docházelo, co se teď bude dít. Ale jako zkušený matador věděl, že jediný způsob, jak přežít bez úhony následujících šest neděl je na VŠE říkat ANO a co nejdřív povolat moji mámu na pomoc a sám zmizet do práce.
Welcome šestinedělí, snad to společně přežijeme všichni ve zdraví!
Kristýna
